Kouzla | Bláznicovy 2

2. kapitola

Ve které se dozvíme úžasnou novinku a pocestujeme do města za nákupy.

V předposledním večeru před jarními prázdninami si nás mamka zavolala do obývacího pokoje. Všechny, dokonce i Oflin přišel. Připadalo mi, že je to celá věčnost, kdy jsem ho naposledy viděla. Byl méně opálený než tehdá a ještě mu přibyly výrazné kruhy pod očima. Vypadal, že je tady dost nerad. Když přišla i Ale, mamá bez zbytečného zdržování začala: Letos jsme se, jako obvykle rozhodly vyzkoušet nějaké nové báječné místo k strávení jarňáků, takže jsme vybraly..." Napjaté ticho. Byla jsem jako na trní. ,,Tak co, co, co", naléhal Track. ,,Mami", úpěly dvojčata. ,,Prosím, já už to nevydržím", žadonila jsem i já. ,,Počkejte, já si nemůžu vzpomenout", škádlila nás maminka. Illa a Gemna protočily panenky a já jsem taky měla co dělat, abych neobrátila oči v sloup. Track začal na mámu dorážet: ,,Hele, řekni nám to mamí,  hele ale fakt". No teď už to matka nevydržela a rozesmála se. Ne, spíš vybuchla smíchy. ,,No tak jo", souhlasila, přičemž ještě jí ještě slzely oči, ,,Jedeme do Schladmingu, cha cha, do Rakouska." Všichni jsme na ni zíraly, jako by nám tvrdila, že viděla prase létat. ,, No, a protože Bresy, Track a Illa s Gemnou zase vyrostly, půjdeme zítra na nákupy", pokračovala.

Gemna s Illou hlasitě zajásaly. V nákupních centrech se cítily jako doma. Já jsem zase až tak nadšená nebyla.  Protože pokud se nejdná o nakupování v hračkářství, knihkupectví, obchodě Albi, Accessories a nákupu super triček a krásných šatů, mě nakupování moc nebere. Nejraši jsem, když mi oblečení kromě již zmíněných triček a šatů vybírá mamka.

Zato si nedovedu představit, že by si ségry nechaly vybírat oblečení.  Holky prostě nedají na styl dopustit.

Celý zbytek večera proběhl docela normálně. Sbalily jsme si věci na poslední den před jarními prázdninami a podívali jsme se  společně s Leslie na film Jak utopit Dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách.  Pak jsem si šly lehnout.

Docela dlouho jsem nemohla usnout. Leslie spala vedle mně v pohodlném pelíšku. Natáhla jsem se a začala ji hladit. To vždycky pomáhá. A zase mě to nezklamalo. Po pár pohlazeních se skutečně podlehla únavě. 

Poslední den se neskutečně vlekl.  Čeština, angličtina, kreténometrie( překlad- geometrie, což je ale sprosté slovo J), přírodověda a konečně poslední hodina: český jazyk-literatura. To je asi můj nejoblíbenější předmět ve škole. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu utekla rychleji než všechny ostatní hodiny, dokonce i než můj druhý až první nejoblíbenější předmět angličtina.  Nakonci hodina nám naše třídní učitelka, paní učitelka Janková řekla: ,,Domácí úkol na prázdniny vám dávat nebudu." Děti včetně mě vybuchly v hlasitý jásot. Žádná matika, žádná blboška(blbometrie) ,,Jenom", překřičela nás Janková, ,, si povedete deníky."  Jásot nyní vystřídalo nesouhlasné mručení a sténání.  I Gemna sténala. Slohy neměla zrovna v lásce .  Zato já s Illou jo. Upřímně řečeno, já jsem byla blahem celá bez sebe. Budu moct něco napsat. To je to, co jsem vždycky chtěla, ale nikdy jsem to raději neudělala. Ale asi to napíšu spíše jako cestopis než nějaký tuctový deníček se zápisky typu: ,,Dneska to bylo príma. Měla jsem zmrzlinu a hodně jsem lyžovala a spadla jsem, ale to neva."

Učitelka nám rozdala velké modré sešity. ,,Nějak zajímavě si to nadepište",  řekla učitelka Janková. Nevím, jestli ještě něco říkala, jelikož v tu chvíli zazvonilo.  Ve třídě vypukl obvyklý shon.  Všichni zvedali židle a utíkali na oběd. To je zajímavé. Já jsem ještě ani neměla všechno v deskách a oni už běželi do jídelny.  A pak jsem si to uvědomila! Vždyť musíme ještě vyzvednout Tracka a nejpozději v 14:25 být na autobusové zastávce Hradčanská, abychom mohli s mamá odjet nakupovat. ,,Bresy, nechala sis tu deník", upozornila mě Gemna a sešit mi podala. ,,Díky", řekla jsem já.

 Honem jsme vyšly ze třídy, hodily si brašny do skříňky a pohotově přibouchly dveře. Tím jsme předešly tomu, aby se na nás naše nevděčné aktovky sesypaly. Nakonec jsme pádily dolů do vestibulu, kde byl také vchod do školní jídelny  blafárny. Jenomže jakmile jsme do haly dorazily, zůstaly jsme stát jako opařené. Před námi se jako dlouhý, předlouhý had stáčela fronta až ke dveřím do chodby, kde byly nějaké kabinety, vchod do tělocvičny, knihovna a prostory, kam chodila keramika. Na tu jsme ještě minulý rok chodily, ale tento rok by nám to bohužel kolidovalo s rozvrhem.  ,, To nemá smysl, já jdu do knihovny", ozvala se Gemna a zamířila pryč s Illou v patách.  Zůstala jsem tam nervózně stát. Měla jsem dvě možnosti: za A jít za sestrami do knihovny a počkat, až bude řada kratší, nebo variantu B že tady zůstanu a asi mi exploduje hlava.

ANEBO bych mohla oběd vynechat a koupit si pak něco cestou nebo ve městě. Podívala jsem se na hodiny. Bylo už po tři čtvrtě. Fronta se o kousek posunula.  Zoufale jsem potřebovala něčí radu. Mobil jsem měla nahoře a holky byly v už zmíněné knihovně.  Jenže vzdálit se ze svého místa by znamenalo, že bych pak musela jako nově příchozí do zadu. No, a co kdyby se sem náhodou přihnala nějaká další třída.  Počkám, až bude těsně po druhé a když nebudu nějak strašně blízko, odejdu bez oběda.  Naráz jsem si však vzpomněla na to, že bych si ještě měla dát časovou rezervu na vyzvednutí bráchy ze školní družiny. Ach jo, nesnáším, když vždy musíme honit družinu po celé škole. Je totiž asi deset míst, kde můžou být. Ani je nechci všechny vyjmenovávat.

Připadalo mi, že hodinové ručičky zešílely. Myslela jsem, že se asi zastavil čas nebo co, a přitom, když jsem se dostala k hodinám, blížily se k dvanáctce a dvojce. Brzy budou dvě. Řada přede mnou byla ještě moc dlouhá. A ještě než se najím( i když samotná konzumace netrvá moc dlouho, většinou toho moc nesníme). Pět minut. Znova jsem se koukla na hodiny. Bylo už po druhé hodině odpolední.

Takže bylo rozhodnuto. Vykročila jsem z fronty na oběd a zamířila nahoru.  Doslova jsem vyrvala tašku ze skříňky a začala na sebe natahovat první, co mi přišlo pod ruku. Nejdřív šálu a čepici, pak boty, svetr (který jsem si dala naruby, ale nebyl čas se tím hlouběji zabývat), kabát a rukavice.  Potom už jsem seběhla dolů a zastavila jsem se pro ségry, se kterými jsem se srazila ve dveřích knihovny. ,,Jdeme", křikla jsem a hnala se najít některou z družinářek. V tomto ohledu se na mě konečně usmálo štěstí.  Natrefila jsem na Kamču, moji oblíbenou vychovatelku ze druhé třídy.  ,, Ahoj Kamčo", oslovila jse jí.  Ohlédla se a spatřila mne. ,,Ahoj Bresy", opáčila mile. ,,Já jenom, nevíš kde je 2.C?", vymáčkla jsem ze sebe. ,,Hm, no nejsem si úplně jistá, ale myslim, že budou buď nahoře ve družině nebo ve školičkách. A kdyby tam nebyli tak jsou na umělém povrchu nebo na školní zahradě", přemýšlela nahlas Kamča. ,,Jo, tak ahoj. A děkuju", rozloučila jsem se.

Bylo už něco málo okolo 14:15.  A potom jsem uviděla dvojčata. Mávla jsem na ně a rozběhla jsem se směrem ke dveřím. Nutno podotknout, že s batohem se  mi pádilo dost špatně. Zašla jsem se mrknout na školní zahradu. Nikdo. Stejně tak na antukovém hřišti a ve školní družině. ,,Takže jsou ve školičkách", utrousila Gemna, zatímco jsme utíkaly přes přechod k malým budovám.  Sotva jsem vyhrkla pozdrav a zažádala, aby mi přivolaly Tracka Bláznicu. Žena bez váhání přikývla a začala křičet přes celou zahradu: ,,Track Bláznica jde domů! Track Bláznica jde domů!"  Druháci si na tohle divné příjmení už stačily zvyknout, ale většina prvňáků se překvapeně ohlížela, kdože to jde domů. Track ihned přiběhl. Příjemně mě překvapil (a ulevilo se mi), že nezapomněl na to, co jsem mu včera večer zdůrazňovala, a to aby měl aktovku už připravenou.  Spěšně jsme se rozloučili s družinářkami a utíkali k autobusové zastávce ,,Na Santince". Poté jsme znovu dali do běhu. Zrovna jsme utíkali okolo rezidence Santinka (ve které sídlí také úžasné bistro), Illa vyjekla: ,,Lidi, tamhle je autobus."  A skutečně. Autobus, který se právě chystal odjet.  Zaúpěla jsem.  Už takhle bylo dvacet. To znamenalo, že budeme mít dost velké zpoždění.  Nevím,  jak by se máma tvářila kdyby jsme ji napsali, že přijedeme ještě o něco později. Polkla jsem naprázdno. Tak tohle je pořádná šlamastika.