Crazy philosopher

Jeden čolvěk jednou řekl Buddhovi:,,Já chci štěstí."

A Buddha odvětil:,,Nejprve odstraň já,to je ego.Potom odstraň chci,to je touha.Vše,co ti zůstane je ŠTĚSTĺ."

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

anketa blogu

galerie

Bláznicovy tři

0pt">V nákupním centru Palladium na náměstí Republiky nebylo tolik lidí jako před Vánoci či o víkendu, ale že by tu bylo liduprázdno, to jsem taky tvrdit nemohla. Vystoupili jsme z metra a mířili směrem k hračkářství SPARKYS. Nešli jsme však do obchodu s hračkami. Místo toho naše výprava zamířila do krámku s potřebami na sport, kde bylo samozřejmě i sportovní oblečení.

V Sportisimu (tak se ten obchod jmenoval), nebylo pusto, ale ani narváno. Výprodeje už se chýlily ke konci, lyže už pomalu začínaly nahrazovat kola a lyžáky se měnily v pohorky.  Mamá stačilo, aby rychle prošla regály, kde měly zimní oblečení a už nás hnala ven. ,,Už tam nemají nic pro vás", vyhrkla rychle a vyšla z krámu. A tak jsme procházeli další a další obchody a prodejny se sportovním vybavením, oblečením a dokonce i hypermarkety.  Už bylo téměř pět hodin a jediné co jsme sehnali (v galerii Myslbek), byla souprava pro Tracka a čepici pro taťku.  Zastavili jsem se v Paulovi a u jednoho ze stolků jedli a pili. Já si dala malinovou tartaletku ( což je vynikající zákusek s troškou krému na spodu a s citróny... ne dělám si legraci, samo sebou s malinami) a neperlivou vodu bonaqu, Gemna si objednala totéž a Illa se ládovala obloženým croissantem s parmskou šunkou a jemně perlivou vodou, Track konzumoval koláč s lesním ovocem a ice tea a máma jedla cheeescake, který naprosto zbožňuje. Hnedka, jak jsme dojedli, pokračovali jsme v našem ,,honu za oblečením a výbavou". Jako na potvoru, jsme nemohli najít žádný obchod, kde by měli zimní výbavu která by ještě k tomu byla v odpovídající velikosti a navíc pěkná a slušivá. A kdyby to šlo, tak taky za výhodnou cenu. Protože, proč neušetřit, když můžu, ne?

Projeli jsme snad celou Prahu, alespoň tak to cítily mé nohy. Žižkov, Nové město, Staré město, Užměztohotřeštíhlavavovice, ne, dělám si legraci, taková část FAKT neexistuje.  ,,No tak to je někde",  odfrkla si Illa. ,,Počkat  najdu něco na mobilu", ozvala se mamka a už něco vyťukávala do smartphonu.  Asi za dvacet minut se spokojeně usmála a prohlásila: ,,V Uhříněvsi je bike a ski shop. Tam by mohli ještě něco hezkého mít.  Zavolám taxíka. A jak řekla, tak udělala.

Zanedlouho už se pro nás stavilo velké žluté auto pro šest lidí( včetně řidiče).  Natěsnali jsme se já, Illa, Gemna a Track na zadní sedadla vozu. A jelo se. Gemna se hádala s Trackem kvůli tomu, že  se na ni tlačil, Illa vyndala telefon a začala poslouchat hudbu. Já se dívala z okna a chtě nechtě musela naslouchat jejich rozmíšce. Vyjeli jsme z města a minuli spoustu domů, aut a jiných vozidel, jednu vesele namalovanou továrnu, velkoobchody, aqupark, supermarket až do odlehlého předměstí-městské části Praha Uhříněves. Byly tam malé rodinné domky s úhlednými předzahrádkami a drátěnými plůtky.

Taxi zastavilo u malého parkoviště před krámkem s lyžemi a potřebami pro cyklistiku. Mamá zaplatila řidiči a my mezitím vyskočili z auta.  Cítila jsem se po příjemném posezení v automobilu odpočatě a plná elánu, takže jsem nakupování znovu přišla na chuť.  ,,Tak jdeme na to bando", vyzvala nás mamka, načež jsme vešli do obchůdku.

V přední části byli běžky a pokladny. Vzadu bylo dětské oddělení ze zimní výstrojí i dospěláckým oblečením. No, a jistě lyže, přilby, hůlky,rukavice apod.

,,Takže potřebujeme...," mamá se zadívala do seznamu, ,, větrovku pro Bresy, nové lyže pro Bresy, Tracka a Gemnu, rukavice pro Ale, lyžáky pro Illu a čepici pro Oflina."  To už k nám přiběhl mladý prodavač začal se nám věnovat. ,,Co to bude mladá paní", zeptal se mladík ochotně.  A tak mu máma vyjmenovala všechny položky seznamu.

Nákup tval docela dlouho. Když jsme vyšly s lyžemi a jednou velkou taškou ven, byla už tma jako o půlnoci. ,,Fuj", oddechla si mamá, ,,Jsem unavená jako kůň. Zavolám  taxíka, táta se totiž teprve vrací z ústavu."  Popadla mobil a vytočila číslo do té firmy, se kterou jsme jeli sem.  Byla jsem z toho tepla v krámku, zkoušení bund, světla a společnosti tak utahaná, že jsem snad málem usnula ve stoje. I Track vypadal vyřízeně a otráveně, asi jako já, když dostanu špatnou známku z matiky.  Jenom sestry Illa a Gemna se tvářily minimálně unaveně, ale skutečně spokojeně, jako kdyby dostaly tucet koček a pár dekorací do pokoje a několik kočičích triček k tomu.  Přála jsem si, abych už mohla sedět doma.  Jenomže, jak jsem si brzy uvědomila, čekala mne MNOHEM větší zábava. Balení (moje oblíbená a krásně vzrušující činnost)!

Ani nevím, jak jsem nastoupila do jasně žlutého taxíku a vydržela cestou neusnout. Vůbec jsem si nevšímala vesele pomalované fabriky, sídlišť s panelovými domy a ani malých vilek. Nepostřehla jsem dokonce ani to, že jsme doma, dokud se mnou Track nezacloumal: ,,Bresy, Bresy, no tak spíš nebo co." ,,Ne nespím", zavrčela jsem na něj. On se jen s úšklebkem vytratil. 

Vešli jsme do domu, kde už čekal zbytek rodiny. Všichni seděli na pohovce a dívali se na zprávy, které komentovala nějaká postarší, výstředně nalíčená a oděná paní.  I když Ale asi moc televize nezaujala. Byla totiž zabraná do nějaké příšerně nudné matematické knihy. No jo, je to holt těžké, když je vaše sestra absolutní matematické eso a fyzikální nadšenec.  To, že se má sestra víc zajímala o aritmetiku než o havárii na dálnici té a té mě však vůbec nepřekvapilo.  Zato jsem žasla, poněvadž vedle taťky seděl Oflin, můj bratr. Samotář, nejspíš šprt, gymnazista,  pilná včelka, jejíž jediný smysl života je práce. A teď, místo aby se nahoře učil, tu seděl a s ledovým klidem se díval,  na komentátorku, která právě hovořila s ministrem obrany o konfliktu na Ukrajině.

Kdo ale neseděl a nekoukal na TV s ledovým klidem nebo nudou, byla Leslie. Okamžitě ke mě přiběhla a začala štěkat. ,,No, jo Leslie, ale přestaň štěkat, no tak dost", vítala jsem se s ní.  ,,Mimochodem, byl jsem s ní na procházce", podotkl Ofi. Všichni jsme se na něj zaskočeně podívali. ,,No, je to přece rodinný pes, nebo snad už ne", znejistěl Oflin. ,,Je to od tebe moc hezké, že na ni tak myslíš", ujistila jsem ho zaraženě. Poté nastalo takzvané trapné ticho.  Mamka, asi aby prolomila to nepříjemné mlčení, se ozvala: ,,Koupila jsem ti novou čepici. Doufám, že se ti bude líbit."  ,,Díky, je hezká", poděkoval a se zdvořilým zájmem si pokrývku hlavy prohlížel. ,,Měli byste si jít sbalit, ráno vyrážíme v půl osmé", upozornil nás papá a mamá přikývla. ,,Jo, a Bresy, vezmeš prosím tě Lesliiny věci. Illa ti pujčí nějakou tašku, má jich spoustu. Oflin, táta a Ale už mají sbaleno, to je bezva...", řekla maminka.

Šli jsme tedy do našich pokojů a táta nám ze sklepa přinesl kufry.  Mně dovolili vzít si mé oblíbené zavazadlo, velký červený plátěný kufr, který jsem měla na plaveckém kurzu ve třetí třídě.  Illa mi půjčila křiklavě růžovou látkovou tašku s kočičíma očima a nějakým nápisem v němčině, kterému jsem samozřejmě nerozuměla( a Illa s Gemnou asi taky ne, pokud si to Illa nevyhledala na internetu). Nejlepší a zároveň nejproblematičtější je balení plyšáků. Tentokrát jsem ale měla už dlouho jasno: velkou fenku Sofinku, na kterou jsem si v síti obchodů Build a bear koupila už mnoho oblečků a doplňků,  čivavu s velkýma očima jménem Levandule, malého čokoládového labradora Bazalku, huskyho s třpytivými kukadly Shastu( nebo Shasu) a konečně malého, rozkošného ježka Elsu. To byla ta zábavnější část.  No, i když balení je vlastně celkově dobrá činnost, zvláště proto, že mi pomáhá Leslie.

V knihách jsem měla také docela jasno: Nepolepšitelné děti ze sídla Ashton: Utajenáobrazárna a Harry Potter a Ohnivý pohár( tu jsem si dala do batohu s dalšími důležitými věcmi jako třeba mobil nebo penál či mé dva deníky-jeden školní a druhý osobní).  Leslie mi ochotně podala malou lila taštičku přes rameno pro Sofinku. Tak to bychom  měli, pomyslila jsem si. Teď už pouze moje oblečení. To byla právě ta méně zábavná fáze. Nejhorší ze všeho je pro mě skládání oblečení.  Narozdíl od ostatních dívek a mámy v rodině nejsem v skládání nikterak pečlivá a přesná. Prostě přes sebe nějak přehazuji rukávy, švy a lemy, tak, aby to alespoň trochu vypadalo.

Nicméně jsem věděla, že to holt musím udělat. Nemělo žádný smysl se vzpírat, bylo by to hloupé a vyvolalo by to jenom zbytečnou hádku. A proč si kazit prázdniny a to, že i Oflin vylezl ze svého soukromí?

Popadla jsem teda pro začátek punčochy a začala je směstnávat do kufru. Na řadě pak bylo spodní prádlo, legíny se zvířecím potiskem a má oblíbená trička: bílé s francouzským buldočkem s  růžovou mašlí, tmavě růžovými brýlemi a nápisem Vanityfur; béžové triko s dívkou, která byla otočena zády a plavé vlasy měla spletené do francouzského copu; modré tričko s kopretinami, top s mnoha kamínky a nápisem Live in the moment, tedy žij v tomto okamžiku a mnoho dalších.

Možná je to trochu zdlouhavé, jenže já prostě nedokážu zrychlit.  Poté mě něco napadlo: Je v Schladmingu bazén? Mám si vzít plavky a brýle? Běžela jsem se zeptat mámy. Byla zrovna v obývacím pokoji a ukládala do kufru věci, které měla již dlouho předem nachystané v pracovně ve sklepení. ,,Mami, je v tom hotelu, kam jedeme i bazén",  zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď. ,,Jo, myslím, že je tam i tobogán", odvětila zamyšleně. ,,Fakt",zavýskla jsem. MILUJI jízdu na tobogánech a dlouhých nebo alespoň prudších skluzavkách.

Letěla jsem zpátky jako kulka z pistole a začal v zadu v šatníku hrabat plavky. Nahmatala jsem nějaké, ale ihned jsem je zasunala zpět. Ty mi byly malé už minulý rok. Máma je zřejmě zapomněla dát Elle (nějaké naší sestřenici z druhého kolene, kterou jsme sice v životě neviděli, ale víme, že po nás donáší oblečení). Nakonec jsem našla  dvoje dobré plavky: jedny dvoudílné třpytivé lososově zbarvené plavky a další bílé s černými (nebo černé s bílými) pruhy, taky dvoudílné v nejmenší dámské velikosti. Koupila jsem si je teprve nedávno, ale byla jsem na ně staršlivě hrdá a nemohla jsem se dočkat, až se v nich budu promenádovat po bazénové hale.

V tom jsem uslyšela z vedlejšího pokoje hádající se hlasy. Patřily dvojčatům, takže se zřejmě strhla nějaká hádka. Illa s Gemnou se nehašteří příliš často (díky Bohu), proto jsem vytušila, že se asi stalo něco vážného. Zamířila jsem s Leslie v patách do místnosti. Dveře byly dokořán a hned, jak jsem se objevila na prahu, jsem viděla důvod jejich rozmíšky. Na zemi ležely jednodílné květované dětské plavky. Obě sestry klečely naproti sobě a zahlížely na ně, jako na něco nevábného a páchnoucího (jako třeba Trackovo nevyprané tričko na tělocvik).  Poněvadž jsem své sestry znala dost dobře, okamžitě jsem poznala, co byl kámen úrazu. Žádná z nich si nechtěla ty dětinské plavky vzít s sebou do kufru. Protože ta, která by si je vzala, by je musela nosit, to dá rozum. Kdyby to bylo obráceně, asi by se teď hádaly o to, která si je vezme k sobě J.  ,,O co jde", zeptala jsem se. Byla to spíš řečnická otázka, tedy taková, abych se jakoby uvedla, navodila na diskusi, nevím jak to mám říct. Však víte, co myslím,ne?

,,Nedokážem se rozhodnout, která si ty plavky vezme", odvětila Illa.  ,,Tak si je jednoduše neberte", navrhla jsem prostě. Připadalo mi to tak snadné řešení, že jsem málem protočila panenky vzhůru. ,,No jo, jenomže jinak bychom musely mít jen jedny plavky. Už tak musíme poprosit mámu, jestli by nám nějaké své malé nepůjčila. Nebo se optat Ale", opáčila Gemna, ,,Jinak bych měla jenom ten modrý komplet z Ernsting's family a Illa jen ty zlaté bikiny z New Yorkeru." 

Po několika dalších plamenných argumentech jsme zašly za mámou a ta to vyřešila tak, že mně s Gemnou dala její staré plavky (mě bílé s růžovými květy třešně a Gemně tyrkysově modré s azurovými okraji) a Illa dostala ty moje lososové s třpytkami. Potom už jsem tam strčila jenom oteplováky, termo prádlo, semišové baleríny na malém podpatku s blýskavými kamínky,  boty k bazénu (žabky nesnáším), tu novou větrovku (blankytně modrou s fialovými a bílými tečkami, které z dáli vypadaly jako kamínky) a další blbosti a do Leslieny tašky nacpala pískací míček, kruh z tvrdé pryže a opotřebovaného plyšového koně s provazem místo krku, cestovní misky na jídlo a vodu, no a trochu krmiva na cestu a vodu, vodítko, náhubek(do vlaku) atd. Doklady pro jistotu vzala mamá( jelikož já jsem mistryně v ztácení důležitých věcí, třeba dokladů a klíčů od domu, které jdou těžce duplikovat). Když už jsem měla vše kromě hygienických potřeb (které jsem si hodlala sbalit až ráno bezprostředně před odjezdem), snesl táta všechna naše zavazadla. Netvrdím, že nás je málo, to bezesporu ne, ale zaskočilo mě, že máme vážně TOLIK kufrů a tašek.  Moje taška na kolečkách, můj batoh, Lesliena taška, Gemnino zavazadlo, malý černý batůžek ze Švýcarska  a Illin kufr, Illina kočičí kabelk, Oflinův kufřík, Alein plátěný kufr, jeden velký kufr pro mámu a Trackovi věci, mámina kabelka Guess, Trackovo dětské zavazadlo ze Sparkys, které mělo motiv legrační modré, příšerky, dalo se nosit i jako batoh a při jízdě mu svítila kolečka.tátova brašna na notebook a ještě jedna černá taška na jídlo, kterou v létě nosíme na pláž. ,,Jak to chcete odvláčet až do Rakouska", zajímala se Ale. ,,Uherska", vykřikl Track a zatvářil se trošku samolibě typu: To jsem šikulka, co. Vraťme se ale ke kufrům: mě taky připadalo téměř nereálné, aby se přesun tolika zavazadel mohl zítra uskutečnit.  ,,Asi je tam nějak dovláčit musíme", konstatovala s povzdechnutím mamka. ,,Auto i vlak to odnesou", dodal táta a rozvalil se na  bílé, kůží potažené sofa. ,,Zvládneme to, když si každý vezme svoje věci", shrnula to mamá. ,,I Leslie si veme svoje věci", dodal Track s jistým zadostiučiněním v hlase. ,,No tak, Tracku, nebuď směšný", okřikla ho Ale, avšak všichni (včetně mě) se rozesmáli a Track se taky chechtal. ,,No tak, Ale, nebuď jako profesorka Vavrhová", řekl Oflin, zatímco se ještě svíjel smíchy. Pak se zhluboka nadechl a začal učitelku parodovat: ,,Pane Tracku Bláznico, nebuďte směšný, pes přeci není schopen nosit zavazadla, jelikož to není tvor tak vyspělí a inteligentní jako člověk jelikož, nýbrž, poněvadž, protože...Ach, ne slovo nýbrž do řady nepatří poněvadž, nýbrž, protože jelikož ááááááá", kvílel hystericky a dělal, že se dáví.  To už vypukla další salva smíchu.

Den jsme zakončili tím nejlepším způsobem ze všech.  Táta udělal v mikrovlnce slaný popcorn a k tomu jsme se na mámino přání dívali na Tři bratry.  Hodně jsme se nasmáli a navíc jsme je dokoukali celé. Poté jsme šli spát, jelikož jsme zítra museli brzy vstvávat. Nejprve jsem se vykoupala v horké vaně se svým sprchovým gelem od Dermacolu vyrobeného z rebarbory a jahod. Jak osvěžující!  No a potom jsem si vyčistila zuby a zalezla si do postele, přičemž jsem si ještě listovala kuchařkou  Čokoláda- 50 snadných receptů.

Byla  jsem tak rozrušená, že jsem fakt nemohla usnout. Hladila jsem Leslie a parkrát jí i hodila tenisák. Přinesla ho sice, ale rozhodně ne s takovou energii jako za bílého dne. ,,Budeme si hrát zítra", zamumlala jsem. Ona se schoulila ve svém pelíšku a já ji jenom hladila a užívala si to příjemné napětí a očekávání.

Zpět na hlavní stranu blogu